Nejeden esoterik si zakládá na představě, jak je jeho věštecká metoda prastará. Často tak vznikají nepodložené povídačky, nezřídka datující vznik metod až do bájné Atlantidy. Jak to s tou starobylostí skutečně je? A je vůbec zapotřebí?

Ilustrativním případem mohou být runy. Mnozí nadšenci do esoteriky a pohanství dnes věří, že formou losování runových kamenů z plátěného pytlíku věští stejně, jako věštili staří Germáni před nástupem křesťanství. Tuto věšteckou metodu však v padesátých letech 20. století vytvořil Ralph Blum. Dochované písemné svědectví o věštění starých Germánů podal Tacitus. Překlady a výklady se různí, avšak zjednodušeně šlo podle Tacita o vrhání větviček různého tvaru. Jak vidno, to je od runových znaků vyrytých do kamenů či dřevěných špalíčků poměrně vzdálené. De facto lze říct, že tedy neexistuje jediná zmínka o tom, že by samotné runy vůbec někdy sloužily k věštění. Na druhou stranu tím nevzniká důvod, proč by věštecká metoda Ralpha Bluma či jiného autora měla být nefunkční.

TarotSituace ohledně Tarotu je o něco nepřehlednější, avšak analogická. Nejrozšířenější módní historka datuje jeho původ do starověkého Egypta. Pro image celé řady věštců je to k nezaplacení, nicméně jakékoliv hmatatelné důkazy chybí. Máme-li se opírat o realitu, nejstarší známé sady pochází z 15. století. Vznikly v Itálii pro účely karetní hry tarocchi (česky taroky). Vzhledem k řadě úředních záznamů, upravujících hazardní hry, lze vcelku vyloučit, že by tato hra vznikla dříve než koncem století čtrnáctého.

U hry taroky bych se krátce zastavil už proto, že její existenci opomíjí nejen "vědmy" odkazující na staroegyptskou věšteckou metodu. Taroky se totiž hrají dodnes a karty jsou běžně k dostání. V současné době existují různé verze pravidel, tedy i různé počty karet. Počet trumfů je však ve shodě s Tarotem 22. Čeština je poměrně bohatý jazyk, a tak máme výraz jak pro taroky, tak pro Tarot. Většina ostatních jazyků má však pro hrací i divinační karty výraz pouze jeden, čímž logicky mohou vznikat nedorozumění. Už z principu se stěží dopídíme momentu, kdy byly tarokové karty poprvé použity k věštění. O prokazatelném zájmu okultistů o tyto karty se ví zhruba od 18. století. Dovoluji si tedy tvrdit, že první sady Tarotu, tedy takové, které byly od výroby určeny k esoternímu využití, vznikly až v 19. století. Od starověkého Egypta jsme tak či onak již poměrně daleko.

Nyní bychom se měli podívat na otázku, zda je vůbec zapotřebí, aby používaná divinační metoda byla bůhvíjak prastará. Nesporně prastaré je to věštění samo. Lidé od pradávna chtěli znát odpovědi, k nimž se pouhým přemýšlením o situaci nemohli dobrat. To je ostatně účelem výkladu karet i jiných metod dodnes. S postupem doby se logicky vyvíjely samotné otázky, prostředky k jejich racionální analýze i věštecké metody tam, kde racionální analýza zkrátka nestačila. Ať už se bavíme o věštění z větviček, kostí, runových kamenů či karet, principem těchto metod je analogie a synchronicita. Použijme jako modelový příklad karty. Synchronicitou se rozumí předpoklad (a zkušenost), že skladba a pořadí vyložených karet sice musí být náhodné, ale tato náhoda má svůj smysl a vazbu k položené otázce. Pomocí analogie (podobnosti) vyložených symbolů a reálné situace se pak vykladač dopracuje ke konkrétní odpovědi. Využití analogie a synchronicity není nijak ovlivněno tím, ze kterého století metoda pochází. Záleží na jejím systému a především na umění dotyčného vykladače.

Závěrem si ještě připomeňme, že 2 nejpoužívanější tarotové sady (Rider-Waite Tarot a Crowleyho Tarot) pochází až z 20. století. Narážím tím na další rozšířené tvrzení, že čím starší je tarotová sada, tím lépe. S tím si dovoluji zásadně nesouhlasit. Důležité je pouze to, jak sada konkrétnímu vykladači sedí, neboli jak dokáže využít analogie při pohledu na tažené karty. Někomu vyhovuje sada evokující 15. století, někdo sáhne po symboly překypujících Crowleyovkách, jiný lépe vykládá z precizně graficky vyvedených výjevů. Sada může být klidně letošní, důležité jsou výsledky.